Tom77 - Přišel čas - RECENZE CD

Zvláštní druh písničkářství je k zaslechnutí na albu s docela obyčejným názvem Přišel čas. Na svědomí ho má severočeský muzikant Tom77. Obsah těchto písní souzní s dobou, v níž jsme si tak nějak zvykli na všudypřítomné slovo krize. Takhle to dopadne, když punker vezme do ruky akustickou kytaru, zmobilizuje všechny své démony a začne tvořit. Výsledkem jsou nedlouhé skladby s chytlavými melodiemi a syrovými texty, jejichž témata nejsou příliš k smíchu. Jinak řečeno, zásoba zmaru je tu přibližně stejná jako v poezii Františka Gellnera, s níž se v období dospívání setkal snad každý průměrně citlivý člověk. "Zmatení běžíme smradlavou ulicí/ s nadějí míříme k obydlím hořícím,“ křičí Tom77 v titulní písni Přišel čas. „Dýcháme popel/ a ďábel se usmívá/ ďábel se usmívá…“ Mimochodem protagonista tohoto projektu není na scéně žádný začátečník. Zasvěcení příznivci punkrocku možná mají v paměti hodně svižnou kapelu No sympathy a její album Tisíc špatných slov (nahráno v roce 2003). Připravte se na setkání s člověkem, který má naposloucháno a svůj vnitřní pocit mísí s tím, co už dávno létá vzduchem. Asi není náhoda, že „nadmíru optimistická“ věc nazvaná Je mi blbě začíná rytmicky jako bluesovka – „…a lidi pospíchaj/ ženou se za falešným blahem…“ 

 
Tom77 se také zabývá klasickým punkovým motivem, pocitem zbytečnosti. „Křičel jsem pomozte mi/ už nechci dál se trápit/ jsme prázdný/ nechci být tak stejně zbytečný…“ (Nekonečná cesta). V jiné skladbě (Otevři oči) zase hledá řešení v útoku proti předsudkům a tradicím: „Prosím otevři oči a zboř ten starý svět/ plný strachu a bolesti a udělej to hned…“ O pokažené morálce se zpívá také v songu Vítej ve světě: „Tak jdeme dál proti sobě/ šíříme strach, jsme snad slepí/ jak loutky vedení plníme své role/ jsme snad slepí…“ Naléhavě působící písničkář se ve studiu (Ex Avik Plzeň, září 2011) mohl spolehnout na doprovodnou kapelu, o jejíž personální složení se postarali především členové oblíbené ústecké Houby. Při pozornějším průzkumu hudebních inspirací by mohli být tentokrát spokojeni všichni, kteří mají rádi například plzeňskou Znouzectnost nebo slánské Totální nasazení. Zmíněná Houba se tu samozřejmě také nezapře. Doprovod je náležitě energický a přitom neruší a nepřekáží. Většina Tomových písní může některé posluchače nejen probudit a nasměrovat k nečekaným úvahám, ale určitě má ambice zlidovět. Není nic snadnějšího, než vzít do ruky španělku a v útulné venkovské knajpě začít prozpěvovat kupříkladu: „Až zase zítra potáhneme dál/ budu to vědět, co bych si přál/ naplno žít bez zbytečných dní/ jedině tak mohu být svobodný…“ (Zapálím oheň). Jestli přišel správný čas pro osamělé vzpoury chlapíků, kteří se ještě před nedávnem schovávali do hlučných partiček, za stěny rozmazaných kytar, to se teprve ukáže. Jisté je, že Tom77 naznačuje cestu, která může vést k posílení specifického žánru, říkejme mu třeba punk(folk)rock. 

Hodnocení: 75%

Kultura 21 - Jiří Karban